Když trhám se z kořenů,
matku svou vzpomenu
i otce
a hned to jde hladce...
Žíly z řečišť si rvát,
cesty mé krve. Nikdy se neptaly,
svolení nechtěly...
Tak proč teď mám já se ptát?
A koho?
Sebe snad
či Tebe? Ano?
A poteče snad má krev Tvým směrem?
Jen ať mi nikdo neříká, že nemyslím na rodinu!
Když trhám se z kořenů,
sestru i bratra vzpomenu.
Na řadě srdce je.
Loutka žil, bubeník pilný.
Když chce klidně se vlní
a chvěje bez naděje.
Jen tak v pouhém doufání
o kousku poznání sní...
to si přeje...
Když trhám se z kořenů
minulost vzpomenu
Všechny kdo bývali
diváky bez očí,
že svět sám se otočí
modlili se, věřili
v zákony a přikázání
dary, blaho, odevzdání
Čekali a pokorně mlčeli
Když trhám se z kořenů
rodinu vzpomenu
Základ státu přece
jakože ryby jsou v řece
přirozeně přejíce
všem spousty dětí
žádný žal ani smetí,
zdraví, štěstí, přátele
Vždyť myslím na rodinu...!
Když trhám se z kořenů...
|
